Prodavač těžký život má

Po prvních dnech jako prodavač v Datartu jsem byl téměř nadšen nad vcelku pohodovou brigádou. Nyní již mé nadšení odpadlo. Požadavky na mou osobu se stupňují a poslední dva dny v práci si mě šéf docela vychutnával…

Smlouvu (respektive dohodu o provedení práce) jsem podepsal až tuto středu. Ono je vše v Datartu zbytečně složité a hlavně závislé na Praze. Čekalo se, než v Praze mou smlouvu připraví, pošlou do ČB, pak sem jí konečně podepsal a teď putuje zpět do Prahy, kde jí podepíšou a pošlou mi jednu kopii zpět. Opravdu jak v Kocourkově. Docela mi zarazilo, že je to „jen“ DPP (Dohoda o Provedení Práce), jelikož podle Zákoníku práce mohu na DPP pracovat pouze do 150 hodin ročně. Já už však odpracoval necelých 78 hodin! Takže jsem zvědavý, jak se to dál bude s mojí smlouvou vyvíjet. Třeba brzy dostanu DPČ (Dohodu o Pracovní Činnosti). Uvidíme. Také jsem tento týden dostal jmenovku, takže už nevystupuji jako anonymní prodavač ve firemní košili 😀 .

Docela zajímavé je sledovat zákazníky. Většinou chodí lidé jen zboží omrknout, případně se o něm informovat. Většina lidí však zboží nezakoupí a poté si ho doma objednají z internetu. Nedivím se jim, sám bych to udělal taktéž. Většinou jsou lidé příjemní, ale například včera jsem měl zákazníka, který se přišel podívat na tiskárny. Byl to cca 25-ti letý frajírek s přítelkyní. Ani nepozdravil a rovnou se začal vyptávat, zda máme i jiné tiskárny, než ty vystavené. Když jsem mu řekl, ževíce tiskáren nemáme, tak začal skoro křičet jaké to jsou sračky (pardon) a že i „blbej Globus jich má víc“. Pán se ihned otočil a odcházel. Ještě jsem mu stihl odseknout, že klidně si je může koupit v Globusu, že ho nikdo k nákupu u nás nenutí. Alespoň jeho blonďatá přítelkyně se rozloučila a při pohledu na ní bylo vidět, že se za svého přítele stydí.

Včera nás dokonce navštívil herec Pavel Liška. Kdybych zrovna neměl cestu k pokladně, kde jsem potřeboval vytisknout pár cenovek, tak bych ani nepoznal, že to je on. Vzhledem k zvýšenému počtu krádeží máme trochu zvýšené bezpečnostní opatření a tak musím pozorně sledovat zákazníky. Pana Lišku jsem vyhodnotil jako potencionálního zloděje, protože (a promiňte mi to, ale je to tak) vypadal jako bezdomovec. Opravdu. Neupravený, ve starém, otrhaném a velmi špinavém oblečení a v botách, které jsou teď sice populární, ale připadají mi jako kombinace holínek a bot do vody. Pan Liška si nejprve prohlédl filmy na stojanu a pak se pokladního zeptal, zda nevíme, kde je bankomat České spořitelny. Když mu poladní řekl o nejbližším bankomatu, tak se měl pan Liška k odchodu. Duchaplný pokladní ho však zastavil a požádal o podpis. Celé to bylo doslova kouzelné:

pokladní: Můžete se nám prosím podepsat?

Liška: Za pět korun klidně.

pokladní: Klidně za deset! (smích)

//pokladní podává propisku a papír s nápisem Datart nabízí 🙂

Liška: A co vám tam mám napsat?

pokladní: Tak třeba pro zaměstnance Datartu…

//pan Liška na papír doslovně napsal „Tak třeba pro zaměstnance Datartu Pavel Liška“ a poté odešel

pokladní: Nevíte někdo jak se jmenoval? Já mám dobrou pamět na obličeje, ale na jméno si nepamatuji…

//všichni v okolí jsme dostali záchvat smíchu a tak mu musela odpovědět zákaznice 😀

Do Datartu chodí i hodně cizinců. Jelikož na směnách bývám jediným, kdo jakž takž ovládá cizí řeč, tak musím dělat tlumočníka pro celou prodejnu. Nejvíce mi potěšil Kanaďan, kterému jsem prodával SD kartu do digitálního fotoaparátu. Hned při koupi mi cenu na papír přepočítal do dolarů a řekl, kolik by karta stála v Kanadě. Mohu říct, že byla opravdu levná, ikdyž kanadská cena se mi nějak nezdála… Pěkně jsme si popovídali a on dokonce pochválil mou angličtinu. Tím mé ego lehce vzrostlo :). Hned další den přišel policista z Baham se svým synem. Jejich angličtina již byla značně horší, ale stále jsem rozumněl. Větší problém však byl v tom, že pán chtěl joystick pro syna, ale měl Apple MacBooka a MacOS X a potřeboval vědět, zda mu tam vybraný joystick půjde. Po obhlídce krabice a webu výrobce jsme se domluvili na tom, že nejlepší bude, když si přinese MacBooka do prodejny a zkusíme ho zapojit. Nakonec si tedy odnesl pěkný joystick od Logitechu za zhruba 1000Kč.

O poznání těžší domluva je s německy mluvícími zákazníky nebo s lidmi z Asie. Němci (resp. Rakušané) většinou umí jen německy a tak se s nimi hůře domlouvá. Když chtějí něco koupit, tak se vždy nějak domluvíme. Ale pokud chtějí zjišťovat informace, tak je to už docela problém. Návštěvníci z Asie většinou neumí ani česky, ani anglicky. Snadno to šlo jen s jednou slečnou, která měla tlumočníka :). Ale když jsem prodával MP3 přehrávač japoncům, tak to byla záležitost na půl hodiny. Byla to skupinka o 6 lidech a každý si musel přehrávač vyzkoušet a poslechnout si jedinou skladbu, kterou v přehrávači výrobce zanechal.

Do Datartu dorazilo i pár bývalých spolužáků a kamarádů. Rád jsem vás tam viděl a klidně přijďte znovu. Někdy se totiž člověk opravdu hodně nudí. Jsou totiž chvíle, kdy je v prodejně 12 prodavačů a ani jeden zákazník. Také přišlo několik učitelů od nás z průmyslovky. Pan Nedvěd (automatizace, řídící systémy) se šel podívat na ploché televize a domácí kina. Paní Mládkovou (matematika) jsem zahlédl, když už odcházela s nějakou krabicí v ruce, takže jsem jí stihl jen pozdravit.

Jejda, zase je z toho docela dlouhý článek. Za to se omlouvám a doufám, že vás to moc nenudilo. V Datartu se dějí docela zajímavé věci a tak článků s touto tématikou vznikne pravděpodobně více…

8 komentářů u „Prodavač těžký život má

  1. Tonda

    Asi se stavim, samozřejmě jako zákazník, abych tě nezdržoval od práce. 🙂
    Mládková odnášela krabici jo? To je jasnej zloděj. :o)

  2. Veronique.in.chains

    Hiheh, šéfové se po brigádnících vozej, to je jasný, proto nikde dlouho nevydržim (chytaj mě totiž obvykle nepřekonatelný chutě poslat někoho do prdele). Co se týče Datartu – nechodim tam ráda, aspoň do toho našeho pražskýho smíchovskýho, brigádníci nikdy netušej odpověď na mou dosti primitivní otázku a kdykoli si tam teda něco koupim, musim to obvykle ještě ten den jít reklamovat. Nebo je běžný, že na tý výdejně nám daj jiný zboží, než jaký sme zaplatili. 😀 Pevně věřim, že u vás je to lepší! 😀

  3. Scotty

    2 Veronique.in.chains: U nás je to hodně podobný, věř mi. Přeci jen se u nás vše musí dělat tak, jak Praha přikáže a na skladě je nehorázný bordel… 😀

  4. Dash

    Na naše K+B elektro expert nemáte. Jednou jsem dostal 8 prodavačů ke zdi s otázkou „A ta cena je s DPH nebo bez?“ Věděl to až skladník, který tam šel jen pozdravit. Taky čekací doba je skvělá – tudle jsem tam byl sám a dalo jim půl hodiny než si mne někdo všimnul a to jsem na mluvil.

  5. Scotty

    2 Dash: Tak takhle špatně to u nás opravdu nefunguje. Už když zákazník kouká na výrobek třeba dvě minuty, tak mě šéf „seřve“ za to, že mu neporadím. A to i přes to, že jsem se zákazníkem mluvil a šel se jen podívat. Jelikož je náš Datart ve společné budově s autobusovým nádražím, tak „čumilů“ chodí hodně a většinou jen potřebují zabít čas, protože jim autobus zrovna nejede…

  6. apin

    jj to znám. taky jsem jeden čas fungoval jako prodavač a shodou okolností v krámku u nádraží, takže to bylo taky takový exotický 😉

  7. Elza

    Tak si říkám,jestli se neporušuje nějaký zákon,když mají prodavači na cedulce uváděné jméno i příjmení? Nestačí jen křestní,nebo přezdívka?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *