Jazykový „kurz“ nejen na Silvestra

Mnoho z vás chtělo vědět, co se u mě v poslední době událo. Není to nic tajného a tak vám to mohu prozradit. Ale začněme pěkně po pořádku, hezky od toho, co se stalo od posledního příspěvku. Po něm samozřejmě byly Vánoce a k těm šťastnějším (a hodnějším, tedy k lidem jako já) dorazil Ježíšek a přinesl nějaké dárky. Ačkoliv mě Ježuch kontaktoval nějaký ten pátek dopředu o tom, že letos to moc slavné nebude, protože společně s rodiči mi pomohl vybavit kolej (ještě jednou děkuji) například novou ledničkou, tak toho pod stromkem bylo docela dost.

Předem jsem věděl pouze to, že dostanu oblečení a pivní půllitr z poslední kolekce Manchesteru United. To jsem věděl hlavně díky tomu, že jsem si to sám objednal… Ale jinak jsem pod stromečkem neočekával nic. Snad jsem jen tajně doufal na knihu Bro Code v angličtině a hokejový dres HC Mountfield s číslem 12 a jménem „Scotty“. Druhá jmenovaná věc, tedy hokejový dres, jsem nakonec pod stromkem našel a jsem z něj nadšen ještě teď. Už se těším, až budu doma na hokej a poprvé ho vezmu na zimák. Ačkoliv je to dres v bílé barvě, tedy venkovní, tak domácí arénou bude určitě českobudějovická Budvar Aréna, kde shlédnu každý rok nejvíce hokejových zápasů. Jinak pod stromečkem jsem dále našel nějaké věci na kolej (například zrcadlo, teploměr, …), již zmíněné věci z Manchesteru a další oblečení, hokejovou šálu (ano, tu hnusnou letošní, protože jiná se prostě sehnat nedá) a další věci. Už to déle nevydržím a dres vám ukáži. No není krásnej?

Tím bych shrnul Vánoce a pokračoval dalším programem. Jak jistě víte, v létě roku 2007 (to to ale letí!) jsem byl v Londýně na jazykovém pobytu. Od té doby uplynulo již dosti času a já byl s pár lidmi jen v mailovém kontaktu. Slovo dalo slovo a můj švýcarský kamarád Kevin přijal mé pozvání a odhodlal se, že do Čech dorazí na oslavu Silvestra a Nového roku. Jelikož pro někoho je desetihodinová cesta autobusem utrpením, tak se Kevin rozhodl, že přiletí letadlem a to hned 27. prosince brzy ráno. Z toho důvodu jsem se z domova odpotácel již 26. do Prahy na kolej. Naštěstí v Praze žije i naše spolužačka z Londýna, Lili, která se se mnou vypravila na letiště. Byl jsem za to opravdu rád, neboť jsem nikdy neletěl ničím jiným, než malým sportovním letadlem. Navíc, když jsem hledal dopravu na a z letiště jsem zjistil, že na letišti je asi šest zastávek na sedmi kilometrech – to člověka taky moc nepotěší. Lili tedy se mnou Kevina ráno vyzvedla na letišti a poté jsme se vydali na mou kolej, kde jsme chtěli nechat Kevinovo zavazadlo a pokračovat prohlídkou Prahy.

Už po přiblížení k budově koleje (viz. foto výše) Lili začala vydávat skřeky podobné slovům jako „Pane Bože, Jéžiš, To snad není možný“ a podobně. Ona totiž česky umí a tak již z dálky poznala první cíl naší cesty. Kevin to pochopil až ve dveřích, kdy na nás spustila nepříliš příjemná kolejbába. Po vysvětlení naší situace se rozhodla, že nás nechá pokračovat a tak si nejen Kevin mohl prohlédnout pýchu socialistického stavitelství, která se od té doby téměř nezměnila (jen kovové trubky ve zdi nahradily trubky plastové tažené po zdi). Kolej jistě udělala na Kevina dojem, protože na konci svého výletu mi řekl, že když mu někdo řekne „Praha“, tak se mu jako první vybaví moje kolej. Z toho by jistě soudruzi měli radost, nicméně já jí nemám, protože znám pravý význam těchto slov. Bohužel se Kevin, který prošel základním výcvikem švýcarské armády, bál nejen pohybu po koleji, ale i sprch a to není moc lichotivé.

Po provedení základní prohlídky a nezbytné fotodokumentace jsme se vydali do víru velkoměsta a na základní prohlídku Prahy. Po starých zámeckých schodech jsme se vyškrábali až na pražský hrad. Pokračovali jsme skrze hradní nádvoří a protože byl pan prezident doma, tak jsme nechtěli moc rušit a rychle jsme pokračovali dále (hlavním důvodem však byla vlezlá zima). Samozřejmě jsme se Kevina pokoušeli informovat o zajímavostech a trochu o historických faktech, ale po tom, co jsem mu řekl, že před ním je katedrála Sv. Víta a on si i přesto fotil část zdi pražského hradu, jsem to s těmi podrobnosti zas tak nepřeháněl. Z hradu jsme zamířili ke Karlovu mostu, ale po cestě, konkrétně na Malostranském náměstí, jsem utrousil nevhodnou poznámku, která zněla „Hele, támdle je Starbucks cofee“ a poté bylo rozhodnuto, že ho půjdem navštívit. Takže jsem v životě vůbec poprvé viděl Starbucks a zároveň i ochutnal nejmenší a nejdražší kávu mého života.

Z Malé Strany jsme pokračovali přes částečně rekonstruovaný (a dle mě velmi nepovedeně) Karlův most na Václavské náměstí, ze kterého jsme metrem od muzea zamířili na Chodov. Po zastávce v tomto obchodním centru nás opustila Lili a já s Kevinem pokračoval zpět na kolej, kde nás o nějakou chvíli později vyzvedli moji rodiče s babičkou, neboť byli společně v Praze na výletě. Cestou jsme tedy zaváželi babičku do Písku a tak jsme mohli Kevinovi ukazát nejstarší kamenný most ve střední Evropě (druhý nejstarší je Karlův most v Praze). Po příjezdu domů jsme moc nezaháleli a vydali do českobudějovické hospody společně s Víťou, dalším to spolužákem z Anglie. Zajímavé bylo snad jen, že když jsme se z hospody vraceli k autu přes českobudějovické náměstí, tak jsem Kevinovi ukazoval naše náměstí, kašnu a radnici a navrhl mu, že by si to mohl vyfotit. Místo, aby pořídil fotku, mi podal foťák a řekl, ať to vyfotím já, že vím co je zajímavý a že to tak bude lepší.

Další den jsme se vypravili do Českého Krumlova. Protože ho sám moc neznám, tak jsem požádal svého kamaráda Tomáše, jestli by nám nedělal průvodce. Naštěstí souhlasil a tak jsem měl o starost méně. Jelikož Tomáš v Krumlově žije, tak ho zná velmi dobře a tak nás vedl i na místa, která jsem vůbec neznal. Nicméně ani tak jsem je nepoznal, protože bylo všude zavřeno. Jelikož nám byla docela zima a měli jsme dost času, tak jsme se rozhodli na prohlídku muzea voskových figurín a muzeum nástrojů na mučení. Tam naštěstí otevřeno bylo. Po návratu domu nás přepadla lenost a do hospody jsme již nevypravili. Večer jsme strávili sledováním filmů – Thank you for smoking v angličtině a Good bye Lenin v němčině s českými titulky.

Další den byla na programu prohlídka Českých Budějovic. Po základním kolečku po památkách Českých Budějovic jsme se vydali do nejznámější českobudějovické hospody, do Masných Krámů. Poté jsme zamířili na prohlídku multimediální expozice v pivovaru Budvar. Sledovat české herce s anglickým dabingem v závěrečném filmu byla docela sranda. :D Večer jsme se vypravili na prohlídku zámku Hluboká, protože v noci je snad ještě hezčí než ve dne.

Další den, tedy již úterý 30.12. nás v Českých Budějovicích navštívila další kamarádka z Londýna, Káťa, která se vracela ze své šumavské lyžovačky. Návštěva to byla rozhodně milá a vítaná. Bohužel Káťa s přítelem cestovali až do Brna, což je přeci jen dlouhá cesta a tak jsme s nimi zas tak dlouho nebyli. Ale vzhledem k tomu, že se oboum naše město velmi zamlouvalo, tak myslím, že je tam ještě někdy potkám. Zpět do Prahy jsme se přesouvali až 31.12. a to za pomoci žlutého autobusu Student Agency. Silvestr v Praze, to není kdovíjaká zábava. Na Václavaku je „mejdan“ televize Nova, což v praxi znamená, že přes Václavák neprojdete. Nebo projdete, ale musíte projít kontrolou. Na Václaváku jsou totiž barikády a brány, které střeží ochranka. Není povoleno tam jít se zbraněmi, rachejtlemi a ani s lahvemi sektu. Pokud chcete jít v Praze do hospody, tak musíte platit vstupné – to se jen tak nevidí. A vstupné to není nejmenší – nejlevnější vstup jsem viděl za 200Kč daleko od Václaváku, bežně se platilo přes 500Kč, na Václaváku i přes 1500Kč.

Jelikož byla vážně nepříjemná kosa, tak jsme se vydali do Palladia, kde si Kevin a Lili dali sushi. Pro mě to bylo spoustu nových momentů – nejen, že jsem poprvé viděl Palladium, ale dokonce jsem šel dovnitř, poprvé jsem byl v sushi restaurantu a navíc jsem tam měl své nejdražší pivo (myšleno pouze v ČR, protože v Anglii jsem platil mnohonásobně více) za 65Kč. Poté jsme se pomalu vraceli k Václaváku. Když jsme však stáli někde v úrovni Duplexu (tedy poměrně dole), tak jsme zjistili nepříjemnou věc. Lidé zde odpalovali zábavní pyrotechniku hlava nehlava a neměli problém pálit mezi lidi, na projíždějící tramvaje, policisty, sanitku a další dopravu. A protože to byla salva pořádná, tak jsme se po chvilce přemýšlení uchýlili k přesunu. Cílem byla hospoda poblíž stanice metra I. P. Pavlova (já této stanici raději říkám Pavlova IP – ajťáci si význam jistě domyslí, zbytek ať nad tím nepřemýšlí :) ). K naší cílové hospodě jsme dorazili kolem půlnoci, takže lidé ve velkém počtu opustili hospodu a tím se nám uvolnila místa. V hospodě jsme dali velký sekt a poté šli na poslední metro. To jsme nakonec stihli a chtěli jsme s Kevinem pokračovat v nějaké hospodě v Dejvicích, ale nenašli jsme ani jednu hospodu, kde by bylo otevřeno. A to byly teprve dvě hodiny! Všude buď bylo úplně zavřeno nebo už se tam ožírala jen obsluha.

Další dny jsme doprohlédli Prahu, shlédli pražský obří novoroční ohňostroj, ochutnali další drahá piva a jinak jsme se spíše flákali na koleji. Přeci jen i na nás dolehlo studené počasí a tak jsem mohl Kevina zasvětit do tajemství britského seriálu IT Crowd.

Poslední den Kevinova pobytu jsme se vypravili do největšího klubu ve střední Evropě, do Karlových Lázní. Klub leží v těsné blízkosti Karlova mostu. Jeho největším lákadlem je, že se v podstatě jedná o pět klubů v jednom. Je to totiž pětipatrový dům a v každém patře najdete diskotéku, nicméně v každém patře se hraje odlišný styl hudby. V jednom byl dance, v dalším oldies a v těch dalších hip hop, RnB a black music, tedy styly, kterým neholduji. I pro mě to byla docela zajímavá zkušenost a myslím, že mě v Karlovkách dlouho opět neuvidí.

Tím bych asi zakončil tento dlouhý článek. Že pořád nechápete, proč jsem v nadpise psal o jazykovém kurzu? No tak to vám snadno vysvětlím. Jelikož jsem Kevinovi poskytoval (nejen) ubytování, tak jsem se o něj musel „starat jako o děcko“. Byl jsem s ním od rána do večera, každý den. To samozřejmě mělo i své důsledky a to ty, že jsem mu musel naprosto vše tlumočit z češtiny do angličtiny. Tím si nechci stěžovat, protože to byla i pro mě nová zkušenost a dokázal jsem si, že jsem schopen se bez problému bavit anglicky a v podstatě vše co chci i anglicky vyjádřit. O tom, že jsem nemluvil gramaticky správně vím, ale já tvrdím, že gramatika není tak důležitá jako slovní zásoba. To jsem poznal již na škole v Londýně, kde jsem tím trpěl, protože moje slovní zásoba byla ubohá. Po tomto týdnu jsem zjistil, že nemám problém koukat na seriály v angličtině bez titulků a vcelku bez problémů porozumím ději. To je věc, která mě těší a na které se chystám více zapracovat.

Pokud vás zajímají vešketé fotky, z Kevinova pobytu zde, tak můžete kouknout do této galerie.

Podobné články

• Jak jsem se jel ubytovat na kolej
• Není kolej jako kolej
• Úspěšný zápis na FEL ČVUT v Praze
• Druhé zkouškové a informace o mé budoucnosti
• Bubeneč – nejlevnější a nejhorší kolej ČVUT
• Na ČVUTu se zdražuje

Tagy: Bubeneč, České Budějovice, Český Krumlov, Hluboká, kolej, ohňostroj, památky, Písek, Praha, silvestr